Čenda v Psích kusech
Pokud nejste fanoušky tohoto časopisu, nevíte, oč přicházíte! :D Je zde mnoho rad a tipů i pro naprostého laika, který psa viděl jen v obrázkové knížce. Pokud tedy neradi listujete v časopisech o psech a přesto čtete tento článek, tady je Čendíkův příběh.
Vždycky jsem toužila po tom, abych měla po boku nějakého psího chlupáče, což se mi konečně před rokem a půl splnilo - přivezla jsem si domů malou plyšovou kuličku, svého
miláčka Čendu. Trávila jsem s ním veškerý svůj volný čas, jezdil se mnou na výlety s kamarády a postel byla nás velký, společný pelíšek. Já jsem milovala jeho a on miloval mě. Tenhle shi-tzák mi změnil život k nepoznání a daroval mi spoustu krásných vzpomínek. Bohužel, všechno hezké jednou končí (ale proč tak brzy?)...
Posledních pár dní před začátkem prázdnin se proměnilo v ten nejhorší sen. Čenda byl jednoho dne strašně smutný. Nechtěl si hrát, nechtěl se mazlit. Napadlo mě, že nejlepším zlepšovačem nálady bude jisto jistě procházka. Vyrazili jsme na dlouhou procházku, aby se Čendík protáhl, ale ušli jsme sotva pár metrů. Když Čendík zvedl nohu, oběvila se pod ním kaluž krve. Padla jsem k němu na kolena, plakala a nechápala co se děje - a ten blázínek vrtěl ocasem...
Na veterině jsme strávili 3 dny. Vzala si nás na starost výborná paní doktorka, který dělala vše, aby mu pomohla. Nejprve jsme dostali fiziologický roztok, po kterém se mu udělalo líp a oběma nám svitla naděje. Další den byla ale zase o mnoho horší. Jeho krevní testy byly velmi špatné, ztrácel obrovským tempem krevní destičky. Bylo nutné,aby dostal krevní transfuzi, která měla být jeho šancí. Obvolali jsme polovinu našich známích , nakonec nám pomohl soused a jeho ridgeback Sunny. Třetí den však Čenda nemohl už ani chodit, neudržel moč, skoro nebyl schopný se sám napít. Na veterině si ho nechali a poslali nás domů. Když jsme si pro něj ale večer přijeli, byl konec...
Ležel ve vzduchové kabině a bojoval o každé nadechnutí. Když jsem ho začala hladit a mluvit na něj, v očích jsem mu viděla, jakou má radost, že mně vidí. Věnoval mi svůj poslední psí pohled a vydechl naposledy. Uvědomila jsem si, že celý den bojoval jen proto, abychom se spolu mohli rozloučit, než odejte.
Čenda doplatil na svou psí mlsnost. Několikrát jsem se s ním přetahovala o skvělý úlovek ve formě mrtvé myši, kterou přinesla některá z našich koček - těm se naštěstí nic nestalo. Celá naše rodina jeho odchod obrečela a já doufám, že takovou nepříjemnou zkušenost zažije co nejméně pejskařů.
Čendíku, vzpomínáme...
